Jana Krausová - malířka a herečka

Rate this item
(1 Vote)

Výstava obrazů od 13.12.2012 - 12.3.2013

"Nemám potřebu dělat dějové náměty. Pro mě je ten děj už ve výrazu portrétovaného." Jana Krausová

 Jana Krausová, akademická malířka a herečka. Narodila se 25. ledna 1954 v Praze. 

Hrála např. ve filmech: Malé letní blues, Smrt mouchy, Skalpel, prosím, Pěsti ve tmě, Jasnovidec, Království potoků, Žralok v hlavě, Hezké chvilky bez záruky a v televizních seriálech Velké sedlo, Život bez konce… 

Na jevišti se objevuje zejména v pražském Divadle komedie. Divadelní příznivci ji také mohli ocenit jako herečku v brilantní „zoufale jedovaté tragikomedii o odvrácené straně lásky“ italského dramatika, herce, šaška a kejklíře Daria FO, oceněného v roce 1997 Nobelovou cenou za literaturu. Zde se ve hře Otevřené manželství strhujícím hereckým výkonem předvedla po boku neméně výborného Karla Rodena a jeho bratra Mariana. S vitalitou sobě vlastní pak vyniká po boku herce Lukáše Vaculíka ve hře Tygr britského dramatika Murraye Schisgala.
Vystavovala v pražské Galerii U Řečických, v Bechyni, Klatovech, Litvínově, v Rumburku, ale i jižní Francie a v Německu. Má svůj vlastní keramický ateliér. 
Je vdaná, má dva syny, Davida (1980) a Adama (1982).

Život probíhá v kruhu

Z jaké rodiny pocházíte vy co do temperamentu? 
Z relativně klidné, i když ne úplně typické. Maminka mě měla za svobodna. Byla jsem takové to omylem vzniklé dítě lásky. Táta herec jezdil po světě, vyrůstala jsem s babičkou a maminkou v čistě ženské domácnosti. Všechno plynulo ve vlídné, naprosto nedramatické atmosféře. Tatínek si mě pravidelně bral jen na prázdniny a mně to nepřipadalo nijak divné. Naopak jsem měla pocit, že je život vlastně pestrý a zajímavý. Maminka na něj přede mnou nikdy nenadávala, i když mít v té době status neprovdané matky pro ni asi bylo těžké. Když mi bylo pět, provdala se za Vladimíra Dvořáka. Nový táta Vladimír mě přijal ihned jako vlastní, sama od sebe jsem mu začala říkat tati. Přibyli mi mladší sourozenci Vláďa a Hana. S tátou Vladimírem jsme měli vždycky hezké vztahy, i když k dospělým on uměl být pěkně sarkastický. Vlastní táta si pak taky našel novou partnerku a s tou jsem se taky měla ráda. Dospělí nedělili děti na vlastní, nevlastní, měla jsem takovou rozšířenou rodinu. 

Jste vystudovaná malířka a grafička. Jak jste se vůbec dostala k herectví? 
Motala jsem se kolem divadla již od dětství. Můj táta, Josef Pehr, hrál v činohře Národního divadla, učil na DAMU loutkoherectví a já s ním loutky i vyráběla. Máma, velice krásná a jemná žena, vodila v televizi loutky, Umělecké prostředí v rodině mě hodně ovlivnilo, a když mě jednou na základní škole vybrali do dětského filmu Malé letní blues, který režíroval Jiří Hanibal, prolnul se s mou láskou k malování i film a později divadlo. Ze střední průmyslové školy, kde jsem studovala malbu, jsem přestoupila na Akademii výtvarných umění k profesoru Čepelákovi na grafiku a později na malířství k Janu Smetanovi, kde jsem v roce 1980 absolvovala. 

Jak to máte s inspirací pro kreslení? Kreslíte něco, co musíte vidět, nebo to, co vám dává vaše představivost?
Hlavní inspirací je mi příroda. Nejenom momenty, pocity a atmosféra, která je pro mě nejvíce inspirativní, ale také člověk. Přesněji, jde o kresbu či malbu portrétů. Jsou to spíše figurální náměty. Nemám potřebu dělat dějové náměty. Pro mě je ten děj už ve výrazu portrétovaného.

Zabývala jste se někdy při kreslení fyziognomikou, tj. znaky ve tváři, které charakterizují vnitřní povahu člověka?
Slyšela jsem o tom a je to zajímavé. Nicméně, odborník v této oblasti nejsem.
Jsem vizuální typ. Nepamatuji si jména, čísla, ale obličeje ano. Baví mě koukat na lidi jako na objekty. Vidím zajímavou ženskou, která má ale třeba divný svetřík nebo není učesaná ke svému typu. Nejdříve si řeknu: kdyby odstranila tenhle detail, hodila se do parády, byla by dokonalá. Ale zároveň je tím, jak u sebe nemá všechno pod kontrolou, dojemná. Taková nevinná, nevykalkulovaná. Ve své nedokonalosti zakletá, dávající prostor k objevování. Potvrzují mi to i moji synové, hlavně mladší Adam. Říkají: „Mami, denně potkáváme holky, který mají svůj vzhled dokonale vychytaný od kořínků vlasů po paty a nehet na malíčku levé nohy. Ale přitom je mnohem rajcovnější, když z nich neleze, jak pečlivě studujou módní časopisy.” Žena by měla o sebe dbát, ale má to své hranice. Ale tohle je můj soukromý osobní pocit vůči současné módě. Můj problém. Ať si každý nosí, co chce. 

Kde obvykle vystavujete svá díla?
Nedávno jsem vystavovala ve Vinné galerii v Brně na téma portréty a kresby. Před tím byla výstava v Hradci Králové, kde byla tematikou příroda, figurální portréty a kresby. Další moje výstava byla v krásných podzemních, klenutých prostorách galerie U Zlatého kohouta, kde byla dekorativní keramika, akvarely, kresby a koláže.

Máte nějaké oblíbené výtvarné téma? A třeba i barvy?
Vždycky mě přitahovala příroda, která je nekonečným zdrojem inspirace a člověk se k ní stále vrací, aby relaxoval. Miluji všechny barvy, ale nejvíc mě láká purpurově rudá a světle růžová. Mým snem je prolnutí výtvarna, herectví i hudby v jednom projektu. Mohla bych to realizovat třeba se svými syny Davidem a Adamem, kteří mají stejný pohled a cit pro věc. 

Je pro vaši tvorbu příznivější fakt, že bydlíte mimo Prahu?

Malování na venkově by mi mělo vytvářet příznivější podmínky než ve městě. Jenže jsme koupili zámeček, máme hospodářství a dojíždím za prací do Prahy. Je to krásné, málo osídlené místo, kde jsou kopce, lesy a rybníčky. Organizace práce mi ale nedovoluje dostat se k malování tak, abych ho mohla dělat soustavně třeba celý den. Takže mám permanentně rozdělanou tvorbu. Snažím se udělat si tam ateliér, protože ještě donedávna jsem ho měla v Praze. Je pro mě pohodlnější neuklízet vše pořád dokola, ale opravdu mít rozdělané to, na čem zrovna pracuji a moci se k tomu kdykoliv vrátit a pokračovat. 

 Jak je tomu u vás s realizací zakázek? Přece jen je v takovém případě umělec do určité míry omezen představou zákazníka. Podařilo se vám i navzdory tomu realizovat někde umělecky významný počin, kde by současně nebyl omezen váš osobní projev?
Jednou z takových věcí je socha v kostele sv. Haštala na Starém městě v Praze. Bylo to při kanonizaci svaté Anežky České. Je to už řada let. Socha tam stojí vedle oltáře, což má pro mě velký význam. No a z těch aktuálních věcí jsem se například nedávno zúčastnila sympozia v Lánech a v rámci tohoto sympozia jsem vytvářela plastiku, která se jmenuje Průhled. Plastika je umístěná vedle kapličky. S touto realizací jsem se úžasně sžila.

Jak vím, je pro vás léto mnohem více pracovně intenzivní než pro většinu divadelních herců.
Hrajeme na letní scéně na Vyšehradě a se spoustou představení jezdíme po zájezdech, a tak léto bývá opravdu nacvaknuté.

Zní to trochu kočovně. V čem je to jiné než v kamenném divadle?
Studio DVA, které se zabývá produkcí vlastních divadelních projektů, je soukromá společnost Michala Hrubého, která má sice stálý soubor, ale nejsme tam v angažmá. Hraju tam v současné době ve čtyřech hrách. Lidé, kteří jsou ve stálém angažmá, plní nějaký dramaturgický plán. Pro mě je to o něco větší svoboda, protože mohu hrát ještě někde jinde. Pro diváka je to především atraktivní v tom, že my v podstatě jedeme k nim blíž. Mnoho lidí se do Prahy na představení ani nemusí dostat. S tím je spojená zase trochu jiná atmosféra a celkové pojetí. To si divák musí zažít a najít si pro sebe to kouzlo.

Nefušuje vám Karel do vaší výtvarné práce?
Karel je hodně šikovný, takže kdyby fušoval, tak bych to ráda viděla. Má výbornou výtvarnou paměť. Jako kluk chodil do keramické školy. Kdyby se tomu věnoval, byl by hodně úspěšný, ale čas si na to neudělá. Výtvarně a tvůrčí formou se o to více realizuje na rekonstrukci našeho zámečku.

Jaké máte představy o finální podobě zrekonstruovaného zámečku?
Zatím to je daleko, ale rádi bychom uvažovali o realizaci něčeho, co je spojeno s kulturou. 

Takovým vytížením jste nejspíše hodně omezili cestování, nemýlím-li se?
Karel je nejraději doma, protože kvůli práci se nacestuje dost. Takže jezdím s přítelkyněmi, nebo s dětmi. Nedávno jsem trávila dovolenou  v Ománu se svými syny, se kterými se jinak málo vidíme. David je pořád ve studiu a pracuje na své desce a Adam studuje herectví.

Adam režíroval jednu z her, ve které hrajete – „O lásce“, která měla premiéru už v roce 2009. Můžeme se na ni těšit i v této sezóně?
Určitě ano. Ta hra se bude hrát ještě dlouho. Dokud má hra úspěch a prodává se, tak ji hrajeme. Například představení „Otevřené manželství“ hrajeme s Karlem už osmým rokem.

Při své herecké práci ve filmu jste se potkávala se samými slavnými režiséry… 
Točila jsem v Čechách, na Slovensku i v Německu. Mým problémem byla především škola. Už to nešlo skloubit, a tak jsem jeden rok musela studium na AVU dokonce přerušit. Tenkrát jsme celý rok natáčeli na Slovensku pětidílný seriál podle Švantnerova románu Život bez konce, kde jsem hrála hlavní roli – Pavlínku. Režisérem byl Miloslav Luther a tahle role je dodnes má nejoblíbenější. Ráda vzpomínám i na roli Hildy v německém filmu Služka Hilda, který natočil Ginter Ricker. Měla jsem štěstí na opravdu dobré režiséry, jako byl Karel Kachyňa, Věra Plívová-Šimková, František Filip nebo Jiří Svoboda. Moc dobře jsem se cítila i při natáčení filmu Žralok v hlavě s Oldou Kaisrem. Šlo o zajímavou práci s mladou režisérkou Márií Novotnou, která si sama napsala scénář a pracovala s animací. Také jsem dokončila příjemnou práci s režisérkou Věrou Chytilovou na filmu Hezké chvilky bez záruky. Obdivuji její obrovskou vitalitu. 


A divadlo? 
Tomu jsem se víc věnovala až po roce 1990. Do té doby jsem hrála pouze v Divadle na okraji, ještě při střední škole. Pak jsem na čas na divadelní práci zanevřela a soustředila se především na školu. Dnes jsem naopak divadlem tak zaměstnaná, že se mi nedostává času na výtvarnou práci, která mi docela chybí. Ale i u divadla jsem se potkala s velice nadanými lidmi, jako je například Dušan Pařízek, ředitel a režisér Divadla komedie, který vybírá nekomerční autory, převážně německé a rakouské. Mám ráda i kamaráda Patrika Hartla, spoluzakladatele Studia dva, se kterým jsem už nazkoušela několik her. Hrají se v rámci divadelního léta hereckých osobností v pražském Švandově divadle. 

 

Máte vůbec čas na soukromí? Co muži? 
Nejdelší vztah jsem zatím prožila s Honzou Krausem, se kterým máme dva syny Davida a Adama. Miluji jeho rodiče i sourozence, kterých není málo, je z pěti dětí, a cítím se stále součástí jeho rodiny. Spolu jsme prošli i těžká období, kdy jsme se museli hodně ohánět, a na to se nezapomíná. Se svým druhým partnerem, Karlem Rodenem, máme hodně společného, ale i odlišného. Vzájemně se doplňujeme. Je velmi ctižádostivý a vše, co dělá, dělá na sto procent. V tom je obdivuhodný. Kluci ho milují a myslím, doufám, že neutrpěli rozchodem s Honzou žádné větší trauma. Karel nechce dávat všanc své soukromí a já to respektuji a považuji si toho. V životě jsem si vždy vybírala muže se silnou osobností, a taky jsem s nimi hodně bojovala. Ale alespoň není ve vztahu nuda. 

Staráte se sama o domácnost? 
Na zahradě nepracuju. Když to Karel dělá tak dobře, proč bych mu do toho fušovala. A když jednou za sezonu udělám pár marmelád, připadám si jako Dobromila Rettigová. Uklízím a vařím, ale máme i paní, kterou posílám čas od času ke klukům, kteří bydlí sami. Nejsou moc pořádní a potřebují systém. Jím ráda dobré věci, takže občas navařím i pro rodinu a kamarády, a to mám moc ráda. Sednout si kolem stolu a při jídle si popovídat. Jídlo je přece obřad a lidé se u stolu sbližují. 

Co říkáte heslu: „Když si člověk zorganizuje čas, zvládne vrcholově kariéru i rodinu“? 
Je odtrženo od života. Rodinu a práci nezvládá bez nějakých ztrát žádná z nás. Těm, které tvrdí, že ano, nevěřím. 

Panovala v původní rodině vašeho muže Jana Krause ostrá dělba práce na mužskou a ženskou? 
Ne! U Krausů zavedli naprostou rovnoprávnost. Přesněji řečeno bez ohledu na pohlaví v rodině platilo, že se slabší musí podřídit silnějšímu. Kdo se dal a vyměkl, toho ostatní převálcovali. Potíž byla samozřejmě v tom, že silnými osobnostmi byli úplně všichni! A celý ten nezkrotný klan stejně nakonec dohromady držela pevnou rukou droboučká maminka Božena. 

Což ale pro vás byla zase výhoda, protože její synové automaticky neočekávali od svých partnerek submisivitu. 
Boženka skutečně vzor ženské submisivity není! Tchán byl nesmírně autoritativní. Jenže ona je pro změnu tvrdohlavá. Spárovaly se dvě krásné, silné osobnosti. Ani jeden nechtěl ustupovat a když, tak jen nerad a pro jedno kolo boje. Nedělali si ale naschvály pro naschvály, dokazování moci nad sebou. Oba si prošli hodně těžkými, bolestnými situacemi. Jejich pošťuchování mělo základ v obrovském respektu. Celý život si poměřovali síly a tím se jakoby namlouvali. Pořád mezi nimi přeskakovaly jiskry. 

Jak jste na tom s feminismem? 
Některé ženy jsou radši samy, než aby měly doma despotu nebo blázna, ale to ještě neznamená, že jsou feministky. Žena závisí na muži svou podstatou, i když je samostatná. Každá opravdová ženská touží po lásce, vztahu, něžnostech a rodině. A k tomu muže potřebuje. 

Je ještě něco, co jste v životě nestihla? 
Jsem cílevědomá, už jako malá holka jsem se snažila dokázat svému okolí, že když si něco usmyslím, tak toho dosáhnu. Líbily se mi princezny a ve svých představách jsem bydlela na romantické starobylé faře uprostřed velké zahrady, obklopená rodinou. Chtěla jsem malovat a kreslit a jen tak se vznášet životem. Přes veškeré životní peripetie se mi to vlastně splnilo. Rodinu mám opravdu velkou, bydlím uprostřed zahrady a dělám to, co mě baví. Mám ráda pohodu a klid, ale kdybych klidu měla moc, nebyla bych spokojená. Nic se nesmí přehánět. Jsem šťastná venku v přírodě, a když jsem o prázdninách točila pohádku a seděla jako zlá královna na koni, řekla jsem si, že se to opravdu naučím. A pak si chci pořídit novou pec a vypálit nějakou pěknou keramiku. A taky si najít víc času na sebe a malování. 

Jaká je vaše životní filozofie? 
Všechno v životě probíhá v kruhu, všechno se vlastně vrací. A tak si říkám, proč by náš život měl být tak krátký – a pak už jen černá díra a nic víc. Nevěřím tomu, že energie vyšumí. Dokud má člověk co objevovat, může se znova rodit.

Michaela Lejsková
Soňa Štroblová 
Denisa Prošková
Foto: Miroslav Martinovský
Foto: Vratko Barcík


Read 3276 times Last modified on neděle, 11 srpen 2013 14:15
Published in Výstavy