9.3. jsme uvítali v naší galerii japonského mistra a jeho hosty. Představení Shintaida i japonské kaligrafie: světová premiéra skupiny THE KU, kočovná společnost performérů Shintaida!
S místním instruktorem Davidem Franklinem (USA / Česká republika), hostem Giovanni Rossi (Italie) a mistrem Shintaida Masashi Minagawa (Japonsko / Velká Britanie).
David Franklin (USA / Česká republika) začal studovat Shintaido v roce 1983, je vedoucím instruktorem Shintaido Česká repubika, o.s. Studoval ve Spojených státech, Japonsku, Francii a Anglii a vedl kurzy a workshopy ve Spojených státech, Itálii, Japonsku a Česku. Je držitelem třetího danu (třetí stupeň černý pásek) v Shintaido Bohjutsu (umění šestistopé dřevěné tyče). Je členem Shintaido of America Board of Directors (Americká správní rada pro ShinTaiDo), je přispívajícím redaktorem do Body Dialogue, the Shintaido Journal a je členem Evropské technické rady Shintaida.
Giovanni Rossi (Italie) v roce 1986 dokončil studia na Univerzitě v Miláně, obor tělesná výchova. Shintaido studoval ve Francii, v Anglii, v USA a Japonsku, s mnoha učiteli, včetně zakládajících členů japonského Shintaida. V roce 1997 založil, za pomoci svých studentů, Italské kulturní sdružení Shintaida. V roce 2004 úspěšně absolvoval seniorské zkoušky pro klasické Shintaido i Shintaido Bojutsu. Vyučuje Shintaido i Shintaido Bojutsu jak dospělé, tak děti, lidi pokročilého věku, vězně, drogově závislé na odvykacích kůrách, postižené a v neposlední řadě i teenagery s různými sociálními problémy. Kromě Shintaida se věnuje různým směrům práce s tělem, zahrnující několik druhů masáže.
Mistr Masashi Minagawa (Japonsko / Velká Britanie) je studentem Mistra Aoki, zakladatelem Shintaido. Podílel se na tvorbě tohoto nového bojového umění v 60. letech v Japonsku. Je držitel 5. dan Shintaido Karate, 5. Dan Shintaido Bojutsu a je vedoucí Evropské technické rady. Žije v Bristolu (Velká Británie), kde se věnuje Shintaido v několika oblastech, včetně péče o zdravotně postižené děti a dospělé, hlasové školení a masáže. Masashi hrál se zpěvačkou Chloe Goodchile, zakladatelka The Naked Voice („nahatý hlas“) pro HH Dalai Lama v The Way of Peace. Světová konference se konala v Severním Irsku a hrál též v „Transformace 11. září“ v Royal Opera House v Londýně. Další z jeho zájmů je japonská kaligrafie
Kaligrafie z ruky mistra Masashi Minagawa "meiso" v japonštine = meditace
Japonská kaligrafie (“Šodó”) je písemné vyjádření v umělecké formě. Slovo “kaligrafie” lze do japonštiny přeložit dvěma způsoby, a to “Šúdži” nebo “Šodó”. Slovo “Šúdži” sestává ze dvou znaků: “Šú” – učit se a “Dži” – znaky. Můžeme je přeložit jako “krasopis”. Slovo “Šodó” se rovněž skládá ze dvou znaků, ale jiného významu. “Šo” – psát a “Dó” – cesta. “Šodó” lze volně přeložit jako “kaligrafie”, přičemž doslovný překlad by znamenal “cesta psaní”. Pro širokou veřejnost je větší frekvence slova “cesta” (japonsky “Miči” a sinojaponsky “Dó”) zcela běžná. Znak pro cestu se objevuje v mnoha odvětvích japonského umění, například “Sadó” (“Čadó”) – čajový obřad, “Kadó” – aranžování květin, “Džúdó” (“Judo”) – bojové umění atd. Pro našince označují dvě slova – krasopis a kaligrafie – takřka totéž, v Japonsku je mezi nimi velký rozdíl. “Šúdži” je krasopis, kterému se, tak jako u nás na základních školách, učí děti, aby byly schopny psát úhledně. Znaky stejně velkými, vyváženými a s rovnými tahy. “Šodó” je umělecký projev kaligrafa, jenž neusiluje o rovnou čáru a úhledné znaky. Jeho cílem je vybrat vhodný styl, napsat znaky tak, aby odpovídaly tématu, vyvést kaligrafii osobitě, zajímavě a znakům vdechnout život. Pro “Šodó” není nic horšího než kaligrafie, která je k nerozeznání od geometricky dokonalých znaků vytištěných z počítače. Originální písemný projev vlastní rukou je pro Japonce přes veškerou elektroniku stále důležitý. Například je nemyslitelné, aby žadatel o práci přinesl na pracovní pohovor životopis natištěný na počítači. Musí být napsán výhradně vlastní rukou a mnoho Japonců při jeho psaní zažívá horké chvíle. Každý si dobře uvědomuje, že nestačí jméno prestižní univerzity, že životopis musí být vyhotoven krásnými znaky, které samy vypovídají o jeho autorovi. S kaligrafií se v Japonsku setkáváme na každém rohu. Ať jde o vinětu na láhvi saké, vývěsní štít restaurace lákající štamgasty nebo logo nejmodernějšího elektronického výrobku. Je pravda, že dnešní mladý Japonec nemá čas na cvičení kaligrafie a štětec bere do ruky jednou za rok při psaní novoročenek. Přesto se “Šodó” v Japonsku stále drží a je ceněnou dovedností, ve svém kulturním postavení ani v nejmenším nezaostává za uměním hudby, divadla nebo obrazu.
Kořeny japonské kaligrafie sahají do Číny a úzce souvisejí se vznikem znakového písma, které je v japonštině známé jako “Kandži”. Znakové písmo vzniklo přibližně před 3500 lety z náboženských důvodů, nesloužilo totiž komunikaci mezi lidmi, nýbrž komunikaci s bohy. Piktogramy se tehdy ryly do kostí a želvích krunýřů. Dnes se ke kaligrafii používá štětce “Fude”, který je zhotoven převážně ze zvířecích štětin, a tuše “Sumi”. Japonská kaligrafie má svou jedinečnou historii, ale její podobnost s kaligrafií čínskou je velká, a neodborník čínskou a japonskou kaligrafii nerozliší. Pomineme-li drobnosti, hlavní rozdíl spočívá ve znacích. V čínštině je mnohem více znaků než v japonštině a ty se v ní časem zjednodušily. Ovšem kaligrafie čínského kaligrafa pracujícího s tradičními znaky může být od kaligrafa japonského k nerozeznání. V japonštině se setkáváme ještě s jednou zvláštností, která v čínštině není, a to je “Hiragana” a “Katakana”. Dvě slabičné abecedy, které vznikly ze znaků, ale liší se na první pohled. Také můžeme narazit na název “Kana”, který zahrnuje abecedy obě; kaligrafie napsaná právě tímto stylem je japonský unikát.
