Výstavy (8)
Americká fotografka Margery B.Franklin přijela z NY a osobně se zúčastnila vernisáže v pátek 30.května 2014 a zahájení své výstavy v Plzni. Zveme Vás na výstavu fotografií "Neobvyklý New York".
Otevřeno je každé pondělí od 15h - 19h až do konce května, jiný termín je možné po dohodě osobně domluvit - napište nám a my se Vám ozveme
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
ZDE si můžete prohlédnout fotografie ze zahájení VERNISÁŽE http://www.artefacta.cz/index.php/galerie/fotogalerie/category/16-vernisaz-margery-bodansky-franklin
FB událost ZDE: https://www.facebook.com/events/246820695518803/
Cílem této výstavy je představit odlišný pohled na město New York od toho, který může vidět běžný turista. Margery B. Franklinová ke svým fotografiím přistupuje podobným způsobem jako význačný americký fotograf Walker Evans a který sám nazval jako „lyrický dokument“.
Margery Bodansky Franklin se narodila a vyrůstala v New York City. Naučila se fotografovat během svých studií na střední škole a následně studovala s Josefem Breitenbachem – význačným fotografem a učitelem. Avšak Franklinová se věnovala kariéře v akademické psychologii a stala se profesorkou psychologie, mezi jinými předměty učila kurzy psychologie umění. Po mnoho let dodávala fotografie dětí při hře do publikací školy zatímco pokračovala ve své roli rodinného fotografa, kterou si sama ustanovila. Krátce předtím, než odešla z akademie do důchodu, Franklinová začala s novými liniemi práce ve fotografii, ve kterých pokračuje. Původně vytrénovaná černobílým stříbrným tiskem následně objevila alternativní procesy jako transfer obrázku, cyanotype a Van Dyke. Nyní nachází výdobytky Photoshopu k uspokojení pro kreativní vysokou kvalitu digitálních tisků. Franklinová měla osm sólo výstav a participovala na mnoha skupinových výstavách. Je členem Soho Gallery v New York City.
Slovo umělkyně:
"Mou práci spojuje téma, které většinou plní fotografické práce: fotografie jako reprezentace napůl zapomenuté minulosti, paměti samotné. V mé práci je reprezentace přímá, ale i metaforická – realizovaná v obrázcích opuštěných struktur, rozpadajících se povrchů, ošumtělých předmětů. Vážím si přírody, ale nefotografuji ji – zajímám se o scény, struktury a předměty, které manifestují lidskou přítomnost, nyní nepřítomnou, ale zanechávající svou stopu. Často jsem tak zavedena do aktuální historie míst a předmětů, které fotografuji, jako v mém výzkumu ohledně nyní nefunkčních cihelen na řece Hudson. Usiluji o to dělat takové obrazy, které mohou samy stát jako vizuální kompozice. Předtím, než jsem se setkala s prací významného amerického fotografa Walkera Evanse, našla jsem se už ve fotografování budov a dalších struktur přednostně z frontálního pohledu. To nebylo vědomé rozhodnutí, ale možná bylo vedené mým zájmem o vzor v dvoudimenzionálním povrchu fotografického tisku. Přestože nyní pracuji převážně v barvě, mohu se vracet k černobílé, která se zdá, že vyvolává větší pozornost soustředěnou na vzor povrchu než barevné obrázky. V řeči termínů typů aspiruji na „lyrickou dokumentaci“. Těmito slovy charakterizoval svou práci Evans, který usiloval zachytit koalescenci dokumentování / poukázání na to, co tam je (subjektivní postoj fotografa), a na to, co evokuje obraz – subjektivní, emocionální asociace, které se mohou variovat člověk od člověka, ale jsou esenciálně dodávány do zážitku pozorování obrázku."
http://www.margeryfranklin.com
Datum vernisáže a zahájení výstavy bylo mimo jiné vybráno v den, na který je vyhlášený Svátek sousedů - 30. 5.
Svátek sousedů je krásným nápadem, dotaženým k realizaci. Tento svátek si prosadil roku 1999 Atanase Périfan a Den sousedů má sloužit k utužování vztahů se spolubydlícími a sousedy.Chtěl, aby se sousedé setkávali nejen kvůli praktickým problémům, ale aby si také společně užili příjemný den. Ve Francii proběhl první Svátek sousedů v roce 1999, v roce 2005 se slavil už v 377 evropských městech za účasti 4,5 milionu lidí. Od té doby se tato tradice rozrostla do mnoha dalších evropských zemí.
Umění lze vnímat mozkem, očima a srdcem. Poslední možnost, etický rozměr díla, je však nejpodstatnější. Obrazy starých mistrů v galeriích, adorovaná, krásná a ducha oblažující díla, tak vypadá mrtvé umění. Skutečné umění musí být spjato se životem, a tedy i politikou, světem jako takovým. Má být angažované, svobodné, má burcovat a provokovat. Tak vidí poslání umělce performer, básník a pedagog Milan Kohout
Signatář Charty 77 byl v roce 1986 pro svou politickou a kulturní činnost vyhoštěn z Československa. Poté žil v Bostonu, kde učil na vysokých školách. Hlavním oborem performera, básníka a pedagoga je akční umění a určujícím směrem jeho americké tvorby je pohled na kapitalistický systém, který vládne v USA. Tvrdí, že se jedná jen o jiný druh totality, proti kterému je třeba se vymezit stejně jako proti nenáviděnému komunistickému režimu.
Vystudoval elektrotechniku na Vysoké škole strojní a elektrotechnické (dnesZápadočeská univerzita v Plzni). Byl aktivním členem undergroundu, takzvané druhé kultury. Po celé řadě postihů, vyšetřovacích vazeb a působení v nejnižších dělnických zaměstnáních (několik let dělal topiče v Národopisném muzeu v Praze) byl v roce 1986pro svou politickou a kulturní činnost vyhoštěn ze socialistického Československa. Dva roky strávil v uprchlickém táboře Traiskirchen v Rakousku.
Po získání azylu ve Spojených státech se přestěhoval do Bostonu. Tam v roce 1993 získal diplom z vysoké umělecké školy The School of the Museum of Fine Arts. Dnes v Bostonu přednáší performanční umění a politiku na TUFTS University a na New England Institute of Art.[1] Po řadu let zde také vytvářel celovečerní performanční představení zaměřená zejména na politiku, lidská práva a kritiku náboženských učení.
Od roku 1994 je členem umělecké skupiny Mobius. Jako její člen předváděl svoje umění na řadě festivalů po celém světě (Čína, Chorvatsko, Polsko, Tajwan, Kuba, Thaisko, Izrael, Kanada, Mexiko, USA a další) a získal celou řadu cen a rezidenčních pobytů (Grant from The Fund for US Artists at International Festivals, Tanne Foundation Annual Award, First Prize at International Theater Festival in Pula, Best National Czech Independent Film Award, Arizona State University residency, PSi conference in London 2006, Israel-Palestina residency etc.)
Mezi lety 1992 a 2003 pracoval jako kameraman, technik a producent pro veřejnoprávní americkou televizní stanici C-Span. Zde natočil desítky pořadů z oblasti vzdělávání a kultury. Pro časopis Xantypa připravil řadu rozhovorů se světoznámými osobnostmi jako Noam Chomsky, Kurt Vonnegut a další.
Ve své angažované tvorbě vyjadřuje kritiku americké ekonomiky, náboženství, mediální manipulace, ropné politiky, rasismu, společenských předsudků. Mezi jeho nejznámější performance patří akce u zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem, kdy na protest proti segregaci Romů pilou napůl rozřízl vlajku České republiky. Následně byl obviněn z hanobení státního symbolu. V roce 2007 byl v USA za svou akci Oprátky na prodej kritizující chování amerických bank zatčen a postaven před soud. Po čtyřměsíčním procesu byl shledán nevinným.
VERNISÁŽ 15. KVĚTNA 2013 od 17h
Produkce Veronika Šiřinová / Robert Kaločai Grafický design Robert Kaločai / Barbora Klimszová
Veronika se narodila před sedmadvaceti lety v Plzni a v současné době žije v Praze. Po úspěšném absolvování bakalářského studia Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni oboru Biologie se zaměřením na vzdělávání byla přijata na magisterské studium všeobecného učitelství se zaměřením na biologii a výchovu ke zdraví na Univerzitu Karlovu V Praze.
Fotografování je její dlouholetý /nejprve/ koníček, následně i zaměstnání, po celou dobu však zejména vášeň. Po celou dobu sedmi let aktivního focení máme možnost se zde poprvé setkat s ukázkou její tvorby.
V její tvorbě můžeme postřehnout značnou inspiraci nejen každodenním životem, ale i světem přírody, která je Veronice velice blízká. Svým vlastním způsobem zachycuje zdánlivě banální neopakovatelné okamžitky, které nemáme sami, jako účastníci našich životů, kolikrát šanci ani čas postřehnout.
Jak sama tvrdí: “Fotografii tvoří fotograf, nikoliv fotoaparát”, což je jasným důkazem jejího citlivého přístupu k tvorbě. V té využívá i pro klasického fotografa “pokleslejší” prostředky, jako je mobilní telefon, laciný kompaktní fotoaparát, ale nezadá si ani s profesionálním technickým vybavením. Vždy dokáže techno- logické nedostatky využít ve svůj prospěch, což jí dává mnohem větší svobodu, než fotografům fixovaným pouze na profi vybavení.
Cit pro kompozici, barvu, hloubku a atmosféru je patrný ve všech jejích fotografiích, byť se to na první pohled nemusí zdát. V každé fotografii je ukryto jisté poselství tak rafinovaně, že dává divákovi prostor pro nalezení vlastní modifi- kace zamýšleného sdělení. To je schopnost, která je nejen v dnešní době měřítkem kvality skutečného fotografa - autora.
Na této výstavě máte možnost shlédnout výběr děl, které vznikly během posledních pěti let. Je zde zastoupena jak oblast autorčiných srdcových záležitostí, tak i zdánlivě prostých vizuálně atraktivních kompozic. Společným jmenovatelem všech fotografií je život...
Jak jedna fotka nevybíravě a značně upřímně sděluje - life is porno. Vzrušující, překvapivé, pomíjivé, snové a reálné zároveň. Takové jsou i Veroničiny fotografie.
Profesní životopis:
V roce 2003 jsem nastoupil na Střední umělecko - průmyslovou školu v Brně se zaměřením na Umělecké kovářství. Důraz byl kladen zejména na spojení výtvarného návrhu a jeho následnou realizaci v kovářské dílně. Studium jsem ukončil maturitní zkouškou spojenou s klauzurní prací v roce 2007. Ihned po škole jsem začal pracovat v kovářské dílně v Břeclavi, kde jsem získal praktické zkušenosti a ještě téhož roku jsem si založil vlastní kovářskou dílnu, kde pracuji dodnes.
Postup práce:
Snažím se, aby mé výrobky nesly známky tradičního, ale i moderního kovářského zpracování. Na každou zakázku zhotovím výtvarný návrh, který se zákazníkem prokonzultuji a podle jeho přání a potřeb pozměním. U návrhu se především zaměřuji na jeho funkčnost a estetičnost. Po vzájemné shodě s návrhem podle něj vypracuji cenovou nabídku a přistoupím k realizaci.
Sortiment výrobků:
Nabízím výrobky od základních zámečnických až po výrobky uměleckého kovářství. Všechny výrobky jsou zpracovány ručně a tím je každý výrobek originální a nese si svůj osobitý a neopakovatelný vzhled.
Apple day – Plastika Jablko
Technický popis
Plastika je 2m vysoká a 0,5m široká. Váha je téměř 185Kg. Pro nosnou ocelovou konstrukci jablek byl použit materiál pásovina 200mm x 10 mm a spojen svařeným rovnoramenným profilem L 80mm x 8mm. Na spojení celé plastiky bylo zapotřebí 28 matic a šroubů vyrobených z hranolu 25mmx25mm. Celá konstrukce je očištěna a zalakována, aby byla zachována přirozená barva kovu. Jablka jsou zhotovena z nerezi s vyleštěnou čelní hranou, ostatní části byly natřeny černou barvou pro větší kontrast a plasticitu. Každé jablko je tvořeno segmenty ( svislými, vodorovnými, pod úhlem 45° ).
Umělecký popis
Při výrobě plastiky jsem kladl důraz hlavně na jednoduchost a moderní design. Původně mělo být zhotoveno jenom jedno jablko, které by bylo někde volně umístěno, ale přišlo mi to velmi strohé a malé pro charitativní akci. Potřeboval jsem tedy vymyslet nějaký ˝držák˝, konstrukci. Nakonec jsem tedy po řadě náčrtů zhotovil pásoviny se zaklíněnými jablky. Například při zhotovování největšího jablka byly motivací sušené křížaly. Pak už následovalo pouze zvolení správných materiálů a rozměrů.
Výstava obrazů od 17.6. - 31.7.2013
Vernisáž se konala v pondělí 17.6.. 2013 v 18h v naší galerii.
.... A tam jsem okamžitě zavětřil ( my byli od sebe vzdáleni pár let – já jsem tam byl čerstvý, Tomáš taky ), že toto je ten typ, co mám velmi rád ... Už tehdy a nadosmrti – hravci ! A když jsem před 12 lety na pražské výstavě zahlédl, jak ten hravec je hravý i v tom, jak maluje a kreslí, tak se mi ten jeho zvláštní portrét docelil. A proto jsem rád přišel po 12 letech na další etapu jeho práce ...
/ ... /
On je ... Velekněz erotický ... ! To není zadarmo ! On má vztah k ženám ... a o tom chci s vámi zameditovat ...
Mně se líbilo celé to naladění dneska večer ... Taky se mi líbila jedna něžná věta: "Každé ženě růži ..." Ta pocta ! Já jsem feminista – já tu poctu sdílím, dokonce si myslím, že nemáme už právo vládnout ! Jako muži jsme prohráli svá tisíciletí ... Svět není v dobrém stavu – a vládneme my !
Tak si myslím, že je to znovu na ženách ... ! Vzpomeňte také z dějin – tady už byl matriarchát ! Ženy už vládly ! A dovedly ! A myslím, že svět byl v lepším stavu ! / ..... / ... Jana z Arcu – měla 17-18 let ... porazila Anglii a vládla Francii ! Královna Alžběta – za Shakespeara – gigantická vládkyně, která 33 let odolávala vládě ! Isabella, která vyslala Columba ... ! Naše Marie Terezie ! Nebo výtečná Kristina Švédská, která – když zjistila, že vládnutí je blbost a nuda – odešla do Říma a do Francie a dělala tam kunshistorii !
My muži jsme racionální a vládneme rozumem. Ony myslí a vládnou srdcem .... / ... / Tato civilizace se mi zdá bolavá, protože je přeracionálnělá – a řeším to v duchu tím, že by měly vládnout ony ... !
Když se zamyslíte, že udělat živou bytost čarou v tomhle minimalistickém projevu, jak je to nesnadné ! – On nemá barvu ... On nemůže mluvit dalšími atributy ! On linií vytvoří úchvat ženského těla a modlitbu k němu ... ! Takže jeho "žena-Velekněžka" – to je hluboký, profesionální, velmi sofistikovaný výkon výtvarný, který obdivuji delší dobu. A přeji mu – i jeho okolí, protože tato teplokrevná hravcová bytost to bude dělat dál, tak jako dělala herectví, tak, jak píše verše – aby se mu v tom dařilo ... ! To mu ze srdce přeji ... Ať žijí ženy ... a Tomáš ...!
prof. Miloš Horanský, režisér, básník a pedagog
/ Výňatky ze zahajovací řeči na vernisáži v Hifi-klubu, Plzeň, 11.11.2009 /
Nekreslím jen akty, ale také portréty
„Zachytit tužkou, uhlem nebo akvarelem ženskou emoci nebo chcete–li touhu po krásné ženě, která stojí přede mnou v kuželu světla před stojanem, je něco, jako kdybyste říkal: Miluji tě. Jak jsi krásná!“ hledá dvaasedmdesátiletý herec a malíř slova pro svůj vztah ke kresbě ženského aktu. Atmosféru v ateliéru přirovnává s poetickou nadsázkou k dýmu vonné tyčinky. „Jsem zkrátka Štír,“ vysvětluje a krčí rameny, že se mu krásné ženy prostě líbí stále…
„Snad mám dar stvořit také dobrý portrét. Rád bych se věnoval i portrétům, ale teď nemám čas. A tento žánr si žádá více času, neboť z tváře musí vyzařovat něco podstatného z osobnosti člověka, který chce být navíc k poznání. V aktu se někdy podaří za chvíli vystihnout několika čarami linie tak, že já i modelka jsme spokojeni,“ vysvětluje. Jako známý autor ženských aktů je možná trochu neprávem ztotožňován pouze s nimi.
Mám rád rozhlas i filmy Filipa Renče
Ač z činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni po třiatřiceti letech v roce 1998 odešel, dodnes se považuje za herce. Má o důvod víc, neboť pochází z rozvětvené herecké dynastie. Jeho dědeček s babičkou, tatínek František Šolc, maminka, strýcové, teta a čtyři sestry, všichni hráli profesionálně divadlo. „Mně už divadlo nechybí,“ říká však Tomáš Šolc. „Bralo mi čas pro mé další lásky, ale také šťastné večery s oběma dětmi. Teď přišla doba, kdy jsou mně umožněny. Především malování. Ale nedám dopustit ani na rozhlas, který pro mne vždycky znamenal mnoho i proto, že jsem mohl být víc sám sebou než na jevišti. Mám radost i ze sebemenší filmové role,“ shrnuje herec, který právě dotočil s režisérem Filipem Renčem film Zrozen bez porodu, kde se popasoval s hezkou rolí záhadného matrikáře. „Jsem rád, že si na mne občas tento režisér vzpomene, protože i já ctím jeho,“ říká o svém vztahu k režiséru Renčovi. „Poprvé mne obsadil do jediné mé televizní reklamy, později do Války barev a s malou rolí hostinského na mne myslel i do filmu Hlídač č. 47, který sbírá ve světě jedno ocenění za druhým,“ chválí si své natáčení z poslední doby.
Lazebník sibiřský a Elizabeth Spriggs
Ale nejspíš největší zážitek – a nejen v hranicích filmu – zažil se slavným snímkem Lazebník sibiřský. „Oscarový režisér Nikita Michalkov natáčel tento film také na Barrandově a i pro komparz si přál výhradně profesionální herce. Z dvousethlavého davu si mne dokonce světoznámý gospodin režisér vybral i pro roli komorníka hraběnky, kterou hrála věhlasná anglická herečka Elizabeth Spriggs. Natočili jsme i dialog, ale ten nakonec ve střižně z filmu vypadl, takže z role zbyla opravdu jen rolička, ale myslím, že vtipná. Jsem za ni rád a zejména za setkání s velkou herečkou a dámou, která tehdy právě slavila narozeniny. Okamžitě jsem telefonoval synovi, aby mi pro ni přivezl co nejkrásnější kytici. A nejkrásnější odměnou pro mne bylo její nadšení, že si na českém Barrandově někdo z komparzu vzpomněl na její narozeniny. Když jsme se v poslední natáčecí den loučili, přinesla mi nádherně tvarovanou skleničku s medem ze svého panství a se svou etiketou. Později jsem se dozvěděl, že jich vozila vždy jen pár po celé Evropě. Zůstává mi na ni jedna z největších hereckých vzpomínek,“ vypráví herec způsobem, ve kterém nezní ani trochu chlouby. Jedině pochopitelná hrdost. Eliza– beth Spriggs neodolatelně zahrála řadu postav i v anglických seriálech Poirot či Vraždy v Midsomeru (tady obzvlášť výrazně zavražděnou Iris Rainbirdovou a její ne– zavražděnou sestru Ursulu Goodingovou).
Plzeňská činohra? Krása i zklamání…
Kresby Tomáše Šolce se nacházejí v soukromých sbírkách v osmi zemích, ale na plzeňské divadlo nezapomíná. „Miloval jsem a dodnes vzpomínám na Merkucia z Romea a Julie, lorda Babberleyho v Charleyově tetě, Vocilku ze Strakonického dudáka, Hadriána z Římsů, Čičikova v Mrtvých duších a zvlášť na patrona Fortunata v Poprasku na laguně. Tím jsem vlastně končil. A možná ještě víc vzpomínám na role, které jsem nehrál,“ zdůrazňuje.
Jak to chápat? „Zní to opět asi pyšně, ale moc jsem si přál hrát Hamleta. Dodnes si myslím, že jsem na tuhle veleroli měl a že mne divadlo v alternaci mohlo obsadit. Místo toho jsem dostal v Hamletovi krásnou roli Laerta, ale ten mi utekl kvůli zranění ramene, takže jsem nakonec hrál hrobníka. Herecká spravedlnost mne však vytrestala za odmítnutí Laerta dřív, než jsem tušil. Na představení se přijeli podívat z Národního divadla a zajímal je právě představitel této postavy…,“ vrací se Tomáš Šolc do let angažmá v plzeňské činohře.
Teď žije výtvarnem a prohání se na kole po lesích. „Jako bych začal objevovat tu druhou, dosud neprobádanou polovinu vesmíru…,“ říká.
Plzeňský deník, autor: Petr Dvořák
Studia
|
|
1954 – 56 |
Výtvarná škola prof. Jindřicha Schenka v Táboře |
|
|
1957 |
maturita na Vyšší průmyslové škole strojnické v Sezimově Ústí |
|
|
1957 – 61 |
Janáčkova akademie múzických umění v Brně – obor herectví |
Ocenění
|
|
1997 |
Cena Masarykovy akademie umění Praha za uměleckou tvůrčí činnost |
|
|
|
1997 |
Cena Rudolfa II. za uměleckou a kulturní činnost, udělená rudolfinským kabinetem Masarykovy akademie umění Praha |
|
|
|
|||
|
|
Sféra divadelní
|
||
|
|
1967 |
Cena Divadelních novin pro mladé herce do 30 let - Nominace |
|
|
|
|||
|
|
Sféra sportovní |
|
|
|
|
1957 |
Akademický přeborník Brna v lehké atletice - 200 m překážek |
|
|
|
1957 |
Akademický přeborník Moravy v lehké atletice - 200 m překážek |
|
|
|
1957 |
Akademický přebor ČSR - 3. místo ve štafetě 4 x 100 m s družstvem Univerzity Brno |
|
Divadelní angažmá
|
|
1961/64 |
Státní divadlo Ostrava |
|
|
1964/65 |
Východočeské divadlo Pardubice |
|
|
1965/98 |
Divadlo J.K.Tyla v Plzni |
Výstava obrazů od 14.3.2012 - 30.4.2013
Vernisáž se konala 14.3. 2013 v 18h v naší galerii.
Maluje od roku 1973. Za tu dobu u nás vystavoval více než padesátkrát. Jeho obrazy jsou v soukromých sbírkách a galeriích v Praze, Paříži, Berlíně, Varšavě, Moskvě, Frankfurtu nad Mohanem, Vídni, Torontu, Gujranvale, Gmundu, Remeši, Lausanne, Lyonu, Courchevel, Tokyu, Kjótu, Madridu.
Université Blaise Pascal de Clermont-Ferrand reprodukovala obraz Mozart a Salieri v celosvětovém mozartovském katalogu. Department of Neurology Yale University vlastní několik Čechových obrazů Prahy. V roce 1991 se zúčastnil společně s Janou Bémovou a Waldemarem Sokolem ART EXPO v Convention center New York.
K majitelům jeho obrazů patří Roberto Enrico (režisér), Jean-François Balmer (herec), Martina Navrátilová (tenistka), Václav Havel (prezident), Shirley Templeová Blacková (ambasadorka USA), prof. dr. Rones Vostrovsky (University of Texas), Michel Thevoz (ředitel Collection de l'art brut), Michel Piccoli (herec), Annie Girardotová (herečka), Franco Nero (herec), Arnold Schwarzenegger (herec) a vnučka generalissima Franka.
Ringova biografie
Narozen 9. července 1943 v Praze. Matka byla Češka, otec pochází z Vídně. Vyučil se televizním mechanikem. Jako učeň zakládá s Ivo Pešákem a Ivanem Mládkem skupinu Storywille Jazz. Po vyučení odchází studovat na Státní konzervatoř v Praze, kde studuje bicí nástroje u profesora Vlasáka a folklor u profesora Pecka.
Během studia působí ve Studijní skupině tradičního jazzu Pavla Smetáčka, hraje s legendárním americkým basistou Herbertem Wardem a stává se spoluzakladatelem skupiny Olympic, se kterou ještě jako student konzervatoře účinkuje v Semaforu v hudebním pásmu Ondráš podotýká.
Po ukončení studia na Státní konzervatoři odjíždí jako herec Černého divadla Jiřího Srnce do Las Vegas, kde působí rok v hotelu Tropicana v revui Follies Bergere současně se slavnou Lilien Montevecchiovou. V Las Vegas hrál v klubech na jam session se slavnými kolegy jako Dave Brubeck, Edmond Hall, Lionel Hampton, Louis Prima, Oscar Peterson, Budy Rich a Duke of Dixieland. Společně s Černým divadlem natočil v USA TV Show Hollywood Palace.
Po návratu z USA hraje dva roky po jazzových klubech západní Evropy. Po návratu domů zakládá vlastní rockovou skupinu Shut Up a současně se stává šéfem orchestru divadla Semafor v Praze, který účinkuje v představeních Šimka a Grossmanna. Jako hráč na bicí nástroje vystupuje s Jiřím Šlitrem ve hře Ďábel z Vinohrad a s Rudolfem Roklem v pásmu Tak co, pane barone. (Do divadla Semafor se vrací ještě jednou po mnoha letech, kdy ho v obnovené Kytici do své původní role poustevníka obsadí Jiří Suchý.)
Do skupiny přichází sólový zpěvák Viktor Sodoma, kterého po čtyřech letech nahradí legendární Jiří Schelinger. S ním dosahuje hudebního vrcholu, kdy jezdí po Evropě jako předkapela britské skupiny Smokie.
Za dobu své hudební kariéry nahrává 32 LP a 217 SP desek. Hudební archiv Českého rozhlasu eviduje více než 1200 titulů, které Ringo natočil.
V roce 1985 přestává být hudba jeho hlavní profesí a zakládá Čechovo Prozatímní divadlo, jehož je protagonistou a ředitelem. Jde o divadlo autorské. Napsal pro něj hry Loupežníci na Chlumu, Dívčí válka (více než 1600 repríz), Titanik, Smích se Shakespearem, Sjezd za vaše peníze a Oheň a voda.
V průběhu deseti let měl dva vlastní televizní pořady: Zpívá a hovoří F. R. Č. a shakespearovskou trilogii Třikrát s Wildou, společně s Petrem Novotným. S ním také napsal scénáře k celovečerním filmům Přátelé Bermudského trojúhelníku a s režisérem Smyczkem Sedm hladových, které natočilo Filmové studio Barrandov. V roce 2000 připravil pro Českou televizi třináctidílný seriál Pra Pra Pra..., který režíroval František Filip ve hvězdném obsazení.
Současně s profesí herce, ředitele a autora divadelních her píše knihy: Z mého života, Dívčí válka, Ruský týden, Pra-Pra-Pra?, Titanic aneb Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, Cucurucuců, Češi a jejich samičky aneb Češky a jejich samci a další (viz bibliografii).
V roce 1991 vstupuje na politickou scénu. Jako nezávislý kandidát za KAN prohrává Čech své první parlamentní volby. Vstupuje do ČSSD a v roce 1994 vyhrává pražské primárky a přízní Pražanů skáče z nevolitelného osmnáctého místa na kandidátce ČSSD na místo čtvrté, čímž se stává členem Zastupitelstva hlavního města Prahy. Na magistrátu působí jako člen kulturní komise ZHMP a v roce 1995 ho primátor jmenuje ředitelem Divadla v Dlouhé (dříve Divadlo Jiřího Wolkera).
V roce 1996 opět vyhrává pražské primárky ČSSD a stává se poslancem Parlamentu ČR. Je členem komise Západoevropské unie v Paříži pro letectví a astronautiku a členem Výboru pro obranu a bezpečnost PČR. Sněmovnou je zvolen místopředsedou Komise pro kontrolu a využití zpravodajské techniky Policie ČR („Velké ucho").
Po ukončení druhého volebního období PS PČR již do sněmovny nekandiduje. Jde do volebního boje o senátní křeslo a vyhrává stranické primárky v Praze a v Jičíně. Pro senát si vybírá Jičín, kde prohrává ve dvou kolech se stávajícím senátorem. Po tomto neúspěchu opouští politickou scénu, které věnoval devět let svého života.
Po návratu do světa umění musí Ringo Čech překonávat právě těchto devět let izolace a velmi těžce bojovat o návrat politickou činností ztracené popularity a lásky diváků a čtenářů.
Výstava obrazů od 13.12.2012 - 12.3.2013
Zpěvačka Vladivojna La Chia je svěžím vánkem domácí hudební scény, ale umí být i vichřicí. S kapelou Banana vystupovala v červené paruce, zpívala nesrozumitelnou vlastní řečí a metala kotrmelce. Do širšího povědomí se možná dostala jako autorka hudby k Hřebejkově filmu Nevinnost.
* Narodila se 3.7. 1983 v Ostravě. Po otci si říká Vladivojna. Její maminka má italské předky, od nichž si vypůjčila příjmení.
* První desku vydala v roce 2001 s dívčí skupinou Kočičí číči. Rockovou skupinu Banana spoluzaložila o rok později. S ní vydala tři alba: Banana, Trip a Jungle.
* Vystudovala v ateliéru intermediálních forem na fakultě výtvarné tvorby Ostravské univerzity v roce 2007.
* Její sólové album Tajemství Lotopu vyšlo v roce 2009.
* Složila a nahrála hudbu pro film Jana Hřebejka Nevinnost (2011), vyšel i stejnojmenný soundtrack.
* Kreslí a také píše povídky a bajky. Má svůj pořad na ČRo3 Vltava
Zpíváte, ale vystudovala jste grafiku.
Spíš jsem se při studiích zamilovala do malby. Období chlupatých chlapů vystřídaly něžné ženy a potom hermafrodité. Teď mám rozkreslený cyklus bezstarostných obrázků a kreslím všechno.
Proč jste kreslila zrovna chlupaté chlapy?
To bylo tak do sedmnácti, když jsem se vnitřně cítila být kluk. V osmnácti se to otočilo a začala jsem být ráda, že jsem žena, byla jsem taková ta princezna v růžové sukýnce na vysokých podpatcích. Dnes mě fascinují ženy s duševní hloubkou a tajemstvím. Těm se velmi věnuji ve své hudbě.
Co jiného vás ještě fascinuje?
Astrologie.
Takže věříte horoskopům?
Já je zkoumám hodně lehkým způsobem. Částečně skrz knihy Lindy Goodmanové, která spojuje horoskopy s numerologií a esoterikou, pak se taky ráda ptám lidí, co jsou za znamení. Já vlastně znám znamení všech svých známých a rodiny, takže si některé jejich projevy dávám do různých souvislostí. Nemusíte tomu všemu věřit, ale je zajímavé nad tím přemýšlet. Ze zkušenosti jsem vypozorovala, že tyhle věci fungují. Nejde jenom o to, že jste určité zvířátko na mapě hvězd, ale že hvězdy samy za sebe na nás mají opravdu velký vliv. Avšak astrology a kartářky v televizi po půlnoci musíte brát s velkou rezervou.
Byla jste někdy u kartářky?
Ano. Věřím, že jsou ženy a muži s velikým darem a schopností číst ve vás i skrz vás, ale že bych měla vyloženě pocit, že jsem narazila na tu pravou, tak to s odstupem času nemám. Nebráním se tomu, ale ani to nevyhledávám. Radši navštívím schopného astrologa.
Hraje pro vás roli znamení horoskopu při výběru partnerů?
Sice to je při seznámení moje první otázka, ale zároveň vím, že i velmi nekompatibilní znamení může mít dost zajímavý vztah. Já jsem Račice. Což je zpátečnické znamení. Raci jsou plačtiví, nejsou ambiciózní, jsou šíleně náladoví, ale taky velmi kreativní, citliví a přirozeně vůdčí. V ascendentu jsem Kozoroh, což je taky vůdčí znamení, ale daleko ambicióznější. Takže kdybych měla v ascendentu třeba Rybu, tak bych si tu svou muziku dělala jen do šuplíku a nikdy by se mezi lidi pravděpodobně nedostala.
V jakém znamení je váš přítel?
Jsem zamilovaná do Štíra. Ve vztazích jsem běžec na dlouhou trať. Mé vztahy trvají několik let, protože dnešní promiskuita mi přijde spíš jako nějaká nemoc.
Kdy jste se poprvé postavila k mikrofonu?
Ve dvanácti letech jsem zpívala v dětském sboru Vagínka Studénka, což byla odnož legendární ostravské punkové kapely Buřinky II. Byly jsme čtyři děti a zpívaly jsme třeba na majálesu. Už tehdy mi ale strašně vadilo, že jsem nejdál od mikrofonu, protože jsem byla ze všech dětí nejvyšší.
Chtěla jste ho sama pro sebe?
No jasně! Já už v šesti letech vymýšlela písničky a představovala si, že hraju na basu nebo buben. Nástroje jsem si také vyráběla z různých materiálů, měla jsem třeba kytaru z lega. Taky jsem si vymýšlela hudební skupiny a hitparády jejich písniček. Mamka mě zkusila dát do hudební školy, ale tam jsme si moc neporozuměli.
Co jste vyváděla?
Já jsem si chtěla hrát, zatímco jsem se měla učit noty. To mě nebavilo, takže jsem dělala kotrmelce a ostatní děti mě bohužel napodobovaly. Vyhodili mě za demoralizování ostatních dětí. Stal se ze mě samouk, který měl však štěstí na pár úžasných lidí, kteří mě toho v hudbě opravdu moc naučili.
Co bylo dál?
Založila jsem dívčí rapové trio, měly jsme jeden koncert na dámských záchodcích. Písničku V kině, kterou jsem tehdy složila, jsem po čase a několika skleničkách zazpívala i Honzovi Hřebejkovi. Moc se mu líbila, tak se dostala na soundtrack k Nevinnosti. Ale to jsem trochu odbočila.
Zpívala jste i punk.
Ve čtrnácti letech mi kluci v ostravském klubu Černý pavouk nabídli, abych s nimi zpívala v punkové kapele První vpředu. Měli koncert za dva dny a já jsem vůbec neznala jejich repertoár. Šla jsem tam a vlastně jsem celou dobu jen improvizovala. Pěkně jsem se do toho opřela na celé dvě hodiny. A pak jsem čtrnáct dní nemohla mluvit.
To zní dost šíleně. Jaká byla další éra?
Začala jsem zpívat s bigbítovou dívčí skupinou Kočičí číči. Bylo to úžasné, mně bylo šestnáct a ostatním holkám kolem pětadvaceti. Mám z té doby všechno trošku zamlžené. Kreslila jsem spoustu komiksů, jezdila na koncerty, bylo to asi mé nejdivočejší období. Ve zkušebně se kouřila tráva a já si pamatuji, jak jsem si povídala se stěnami a zkoumala jejich strukturu, no šíleně krásné a devastující období to bylo!
Prorazit se vám ale podařilo, až s kapelou Banana…
To pro mě byla zlomová kapela, tam jsem se mohla už opravdu bytostně realizovat. Natočili jsme tři desky. Hráli jsme sice takovou těžce zařaditelnou muziku, ale bylo nám to jedno. Já jsem měla červenou paruku a dělala jsem na pódiu občas i hvězdy, ne každý to strávil. Předskakovali jsme Marilynu Mansonovi a Scorpions, dokonce se nám podařilo dostat se do prestižní hitparády v Polsku a udržet se chvíli na prvním místě alternativního žebříčku. A to jsem zpívala ve vladivojnštině!
To je váš vymyšlený jazyk?
S vladivojnštinou jsem začala v pěti nebo šesti letech, když jsem si sama pro sebe zpívala. Dávalo mi to neuvěřitelnou svobodu, nemusela jsem se omezovat slovy a jejich obsahy. Nepotřebovala jsem slovník ani gramatiku. Vlastně je to jen zvukomalebný nebo někdy i strašidelný hlasový projev. Teď už zpívám v češtině, ale když chci potlačit text, občas se k vladivojnštině vrátím.
Osmadvacetiletá zpěvačka Vladivojna La Chia začíná ve velkém propadat chovatelství zvířat. Po hroznýšovi a škorpionovi, které má doma, zatoužila po malé farmě.
"Toužím po malé farmě, kde bych chovala ovce, kozy, krávy, koně a pěstovala obilí. Byla bych tak soběstačná a méně závislá na dnešní civilizaci," řekla iDNES.cz Vladivojna La Chia "Když to zatím nejde jinak, udělala jsem si alespoň doma malou zoologickou zahradu. K psovi Annie postupně přibyl hroznýš Vanilka a škorpion Sharky. Nejsou to sice žádní mazlíčci, zejména Vanilka, která poslední dobou nějak vyrostla, terárium jí začíná být malé, ale navzdory jejich pověsti se cítím naprosto v bezpečí," doplnila zpěvačka. Cit pro umění a snaha čas od času unikat realitě všedních dnů se projevuje hlavně v obrazech, které Vladivojna tvoří.
"Honza Hřebejk vlastní jeden z mých nejpovedenějších obrazů s názvem Hitlerka. Ostatně právě mé obrazy nás kdysi daly dohromady," vylíčila ostravská patriotka.
Svérázná, originální a nezařaditelná zpěvačka, skladatelka, hudebnice a výtvarnice Vladivojna La Chia představuje mimo jiné videoklip k písni V těle. Videoklip jistě překvapí i uchvátí nejednoho diváka.
Píseň V těle je z aktuálního zpěvaččina alba Bohémy. „Klip je hodně výtvarný, tělesný, možná lehce šokující," přiznává sama hudebnice. Jak už název písně napovídá, dočkají se diváci doslova odhalených scén, v nichž jedinou zahalenou aktérkou zůstává sama zpěvačka.
Videoklip ale zůstává stále v elektrizujícím sexy napětí a je oslavou přirozenosti, ženskosti a krásy.
Přesto videoklipu hrozí cenzura, zejména v rámci sdílení na sociálních sítích. Podívejte se na něj sami a uvidíte, zda Vás bude fascinovat, nebo zda se přidáte na stranu puritánů, kteří nezvládnou větší než malé množství ženských předností.
Album Bohémy je podle zpěvačky inspirováno „vnitřními stavy člověka a jeho spojením s nynějším světem, ve kterém se nejvíce věcí odehrává jakoby pod povrchem přítomnosti“. Písně si Vladivojna sama napsala a většinu z nich i otextovala. Nahrála také několik hudebních nástrojů. ,,Poprvé jsem vytvořila album, kde jsou texty stejně důležité jako hudba. Tentokrát jsem dala českým textům opravdu veliký prostor," uvedla Vladivojna v tiskové zprávě k novému albu.
V roce 2001 vydala první EP s big pussy beatovou dívčí skupinou Kočičíčíči. O rok později spoluzaložila rockovou skupinou Banana, se kterou vydala celkem tři kritikou uznávaná alba: Banana, Trip a Jungle. V roce 2006 byla se skupinou Banana nominovaná na objev roku TV Očko a píseň La Rezistence se 3 týdny držela na 1. místě vyhlášené alternativní hitparády rádia Krakow, které poslouchá okolo miliónu lidí denně. Sólové album Tajemství Lotopu, které vyšlo v roce 2009, se stalo top albem měsíce v kultovním berlínském obchodě hudby Dussman a získalo dvě alternativní ceny Tais Awards za album roku a píseň roku. Hostoval na něm i indický kytarista Amit Chatterjee znám ze spolupráce (Joe Zawinul Syndicate, Sting, Santana).
V roce 2011 složila hudbu pro film Jana Hřebejka "Nevinnost" a vyšel i stejnojmenný soundtrack, který byl nominován na Českého lva, kde se dostal do nejužší nominace, a na Cenu české filmové kritiky (2. místo). V roce 2011 jí rovněž vyšlo album Bohémy s fantaskní knížkou plnou vlastních ilustrací a originálních bajek s názvem Vladibajky. Toto album se stalo rovněž albem měsíce v berlínském Dussmanu.
Vladivojna vystupovala např. s Lacem Deczim, Amitem Chatterjee, Lenkou Dusilovou, Varhanem O. Bauerem, se skupinou Banana předskakovala Marilynu Mansonovi (8 000 lidí - Praha - sportovní hala) CZ, Richardovi Mullerovi (15 000 lidí - Brno - hala Rondo) CZ, Waltari (tour CZ/SK) nebo Scorpions (10 000 lidí - ČEZ Arena Ostrava) CZ. Už pět let má na ČR3 Vltava svůj vlastní pořad Čajovna, který poslouchá okolo 35 tis. lidí.
Studium
Střední umělecko-průmyslová škola, obor: užitá a prop.grafika
Ostravská Univerzita - IPUS, intermediální ateliér - (absolvovala 2007)
Výstava obrazů od 13.12.2012 - 12.3.2013
"Nemám potřebu dělat dějové náměty. Pro mě je ten děj už ve výrazu portrétovaného." Jana Krausová
Jana Krausová, akademická malířka a herečka. Narodila se 25. ledna 1954 v Praze.
Hrála např. ve filmech: Malé letní blues, Smrt mouchy, Skalpel, prosím, Pěsti ve tmě, Jasnovidec, Království potoků, Žralok v hlavě, Hezké chvilky bez záruky a v televizních seriálech Velké sedlo, Život bez konce…
Na jevišti se objevuje zejména v pražském Divadle komedie. Divadelní příznivci ji také mohli ocenit jako herečku v brilantní „zoufale jedovaté tragikomedii o odvrácené straně lásky“ italského dramatika, herce, šaška a kejklíře Daria FO, oceněného v roce 1997 Nobelovou cenou za literaturu. Zde se ve hře Otevřené manželství strhujícím hereckým výkonem předvedla po boku neméně výborného Karla Rodena a jeho bratra Mariana. S vitalitou sobě vlastní pak vyniká po boku herce Lukáše Vaculíka ve hře Tygr britského dramatika Murraye Schisgala.
Vystavovala v pražské Galerii U Řečických, v Bechyni, Klatovech, Litvínově, v Rumburku, ale i jižní Francie a v Německu. Má svůj vlastní keramický ateliér.
Je vdaná, má dva syny, Davida (1980) a Adama (1982).
Život probíhá v kruhu
Z jaké rodiny pocházíte vy co do temperamentu?
Z relativně klidné, i když ne úplně typické. Maminka mě měla za svobodna. Byla jsem takové to omylem vzniklé dítě lásky. Táta herec jezdil po světě, vyrůstala jsem s babičkou a maminkou v čistě ženské domácnosti. Všechno plynulo ve vlídné, naprosto nedramatické atmosféře. Tatínek si mě pravidelně bral jen na prázdniny a mně to nepřipadalo nijak divné. Naopak jsem měla pocit, že je život vlastně pestrý a zajímavý. Maminka na něj přede mnou nikdy nenadávala, i když mít v té době status neprovdané matky pro ni asi bylo těžké. Když mi bylo pět, provdala se za Vladimíra Dvořáka. Nový táta Vladimír mě přijal ihned jako vlastní, sama od sebe jsem mu začala říkat tati. Přibyli mi mladší sourozenci Vláďa a Hana. S tátou Vladimírem jsme měli vždycky hezké vztahy, i když k dospělým on uměl být pěkně sarkastický. Vlastní táta si pak taky našel novou partnerku a s tou jsem se taky měla ráda. Dospělí nedělili děti na vlastní, nevlastní, měla jsem takovou rozšířenou rodinu.
Jste vystudovaná malířka a grafička. Jak jste se vůbec dostala k herectví?
Motala jsem se kolem divadla již od dětství. Můj táta, Josef Pehr, hrál v činohře Národního divadla, učil na DAMU loutkoherectví a já s ním loutky i vyráběla. Máma, velice krásná a jemná žena, vodila v televizi loutky, Umělecké prostředí v rodině mě hodně ovlivnilo, a když mě jednou na základní škole vybrali do dětského filmu Malé letní blues, který režíroval Jiří Hanibal, prolnul se s mou láskou k malování i film a později divadlo. Ze střední průmyslové školy, kde jsem studovala malbu, jsem přestoupila na Akademii výtvarných umění k profesoru Čepelákovi na grafiku a později na malířství k Janu Smetanovi, kde jsem v roce 1980 absolvovala.
Jak to máte s inspirací pro kreslení? Kreslíte něco, co musíte vidět, nebo to, co vám dává vaše představivost?
Hlavní inspirací je mi příroda. Nejenom momenty, pocity a atmosféra, která je pro mě nejvíce inspirativní, ale také člověk. Přesněji, jde o kresbu či malbu portrétů. Jsou to spíše figurální náměty. Nemám potřebu dělat dějové náměty. Pro mě je ten děj už ve výrazu portrétovaného.
Zabývala jste se někdy při kreslení fyziognomikou, tj. znaky ve tváři, které charakterizují vnitřní povahu člověka?
Slyšela jsem o tom a je to zajímavé. Nicméně, odborník v této oblasti nejsem.
Jsem vizuální typ. Nepamatuji si jména, čísla, ale obličeje ano. Baví mě koukat na lidi jako na objekty. Vidím zajímavou ženskou, která má ale třeba divný svetřík nebo není učesaná ke svému typu. Nejdříve si řeknu: kdyby odstranila tenhle detail, hodila se do parády, byla by dokonalá. Ale zároveň je tím, jak u sebe nemá všechno pod kontrolou, dojemná. Taková nevinná, nevykalkulovaná. Ve své nedokonalosti zakletá, dávající prostor k objevování. Potvrzují mi to i moji synové, hlavně mladší Adam. Říkají: „Mami, denně potkáváme holky, který mají svůj vzhled dokonale vychytaný od kořínků vlasů po paty a nehet na malíčku levé nohy. Ale přitom je mnohem rajcovnější, když z nich neleze, jak pečlivě studujou módní časopisy.” Žena by měla o sebe dbát, ale má to své hranice. Ale tohle je můj soukromý osobní pocit vůči současné módě. Můj problém. Ať si každý nosí, co chce.
Kde obvykle vystavujete svá díla?
Nedávno jsem vystavovala ve Vinné galerii v Brně na téma portréty a kresby. Před tím byla výstava v Hradci Králové, kde byla tematikou příroda, figurální portréty a kresby. Další moje výstava byla v krásných podzemních, klenutých prostorách galerie U Zlatého kohouta, kde byla dekorativní keramika, akvarely, kresby a koláže.
Máte nějaké oblíbené výtvarné téma? A třeba i barvy?
Vždycky mě přitahovala příroda, která je nekonečným zdrojem inspirace a člověk se k ní stále vrací, aby relaxoval. Miluji všechny barvy, ale nejvíc mě láká purpurově rudá a světle růžová. Mým snem je prolnutí výtvarna, herectví i hudby v jednom projektu. Mohla bych to realizovat třeba se svými syny Davidem a Adamem, kteří mají stejný pohled a cit pro věc.
Je pro vaši tvorbu příznivější fakt, že bydlíte mimo Prahu?
Malování na venkově by mi mělo vytvářet příznivější podmínky než ve městě. Jenže jsme koupili zámeček, máme hospodářství a dojíždím za prací do Prahy. Je to krásné, málo osídlené místo, kde jsou kopce, lesy a rybníčky. Organizace práce mi ale nedovoluje dostat se k malování tak, abych ho mohla dělat soustavně třeba celý den. Takže mám permanentně rozdělanou tvorbu. Snažím se udělat si tam ateliér, protože ještě donedávna jsem ho měla v Praze. Je pro mě pohodlnější neuklízet vše pořád dokola, ale opravdu mít rozdělané to, na čem zrovna pracuji a moci se k tomu kdykoliv vrátit a pokračovat.
Jak je tomu u vás s realizací zakázek? Přece jen je v takovém případě umělec do určité míry omezen představou zákazníka. Podařilo se vám i navzdory tomu realizovat někde umělecky významný počin, kde by současně nebyl omezen váš osobní projev?
Jednou z takových věcí je socha v kostele sv. Haštala na Starém městě v Praze. Bylo to při kanonizaci svaté Anežky České. Je to už řada let. Socha tam stojí vedle oltáře, což má pro mě velký význam. No a z těch aktuálních věcí jsem se například nedávno zúčastnila sympozia v Lánech a v rámci tohoto sympozia jsem vytvářela plastiku, která se jmenuje Průhled. Plastika je umístěná vedle kapličky. S touto realizací jsem se úžasně sžila.
Jak vím, je pro vás léto mnohem více pracovně intenzivní než pro většinu divadelních herců.
Hrajeme na letní scéně na Vyšehradě a se spoustou představení jezdíme po zájezdech, a tak léto bývá opravdu nacvaknuté.
Zní to trochu kočovně. V čem je to jiné než v kamenném divadle?
Studio DVA, které se zabývá produkcí vlastních divadelních projektů, je soukromá společnost Michala Hrubého, která má sice stálý soubor, ale nejsme tam v angažmá. Hraju tam v současné době ve čtyřech hrách. Lidé, kteří jsou ve stálém angažmá, plní nějaký dramaturgický plán. Pro mě je to o něco větší svoboda, protože mohu hrát ještě někde jinde. Pro diváka je to především atraktivní v tom, že my v podstatě jedeme k nim blíž. Mnoho lidí se do Prahy na představení ani nemusí dostat. S tím je spojená zase trochu jiná atmosféra a celkové pojetí. To si divák musí zažít a najít si pro sebe to kouzlo.
Nefušuje vám Karel do vaší výtvarné práce?
Karel je hodně šikovný, takže kdyby fušoval, tak bych to ráda viděla. Má výbornou výtvarnou paměť. Jako kluk chodil do keramické školy. Kdyby se tomu věnoval, byl by hodně úspěšný, ale čas si na to neudělá. Výtvarně a tvůrčí formou se o to více realizuje na rekonstrukci našeho zámečku.
Jaké máte představy o finální podobě zrekonstruovaného zámečku?
Zatím to je daleko, ale rádi bychom uvažovali o realizaci něčeho, co je spojeno s kulturou.
Takovým vytížením jste nejspíše hodně omezili cestování, nemýlím-li se?
Karel je nejraději doma, protože kvůli práci se nacestuje dost. Takže jezdím s přítelkyněmi, nebo s dětmi. Nedávno jsem trávila dovolenou v Ománu se svými syny, se kterými se jinak málo vidíme. David je pořád ve studiu a pracuje na své desce a Adam studuje herectví.
Adam režíroval jednu z her, ve které hrajete – „O lásce“, která měla premiéru už v roce 2009. Můžeme se na ni těšit i v této sezóně?
Určitě ano. Ta hra se bude hrát ještě dlouho. Dokud má hra úspěch a prodává se, tak ji hrajeme. Například představení „Otevřené manželství“ hrajeme s Karlem už osmým rokem.
Při své herecké práci ve filmu jste se potkávala se samými slavnými režiséry…
Točila jsem v Čechách, na Slovensku i v Německu. Mým problémem byla především škola. Už to nešlo skloubit, a tak jsem jeden rok musela studium na AVU dokonce přerušit. Tenkrát jsme celý rok natáčeli na Slovensku pětidílný seriál podle Švantnerova románu Život bez konce, kde jsem hrála hlavní roli – Pavlínku. Režisérem byl Miloslav Luther a tahle role je dodnes má nejoblíbenější. Ráda vzpomínám i na roli Hildy v německém filmu Služka Hilda, který natočil Ginter Ricker. Měla jsem štěstí na opravdu dobré režiséry, jako byl Karel Kachyňa, Věra Plívová-Šimková, František Filip nebo Jiří Svoboda. Moc dobře jsem se cítila i při natáčení filmu Žralok v hlavě s Oldou Kaisrem. Šlo o zajímavou práci s mladou režisérkou Márií Novotnou, která si sama napsala scénář a pracovala s animací. Také jsem dokončila příjemnou práci s režisérkou Věrou Chytilovou na filmu Hezké chvilky bez záruky. Obdivuji její obrovskou vitalitu.
A divadlo?
Tomu jsem se víc věnovala až po roce 1990. Do té doby jsem hrála pouze v Divadle na okraji, ještě při střední škole. Pak jsem na čas na divadelní práci zanevřela a soustředila se především na školu. Dnes jsem naopak divadlem tak zaměstnaná, že se mi nedostává času na výtvarnou práci, která mi docela chybí. Ale i u divadla jsem se potkala s velice nadanými lidmi, jako je například Dušan Pařízek, ředitel a režisér Divadla komedie, který vybírá nekomerční autory, převážně německé a rakouské. Mám ráda i kamaráda Patrika Hartla, spoluzakladatele Studia dva, se kterým jsem už nazkoušela několik her. Hrají se v rámci divadelního léta hereckých osobností v pražském Švandově divadle.
Máte vůbec čas na soukromí? Co muži?
Nejdelší vztah jsem zatím prožila s Honzou Krausem, se kterým máme dva syny Davida a Adama. Miluji jeho rodiče i sourozence, kterých není málo, je z pěti dětí, a cítím se stále součástí jeho rodiny. Spolu jsme prošli i těžká období, kdy jsme se museli hodně ohánět, a na to se nezapomíná. Se svým druhým partnerem, Karlem Rodenem, máme hodně společného, ale i odlišného. Vzájemně se doplňujeme. Je velmi ctižádostivý a vše, co dělá, dělá na sto procent. V tom je obdivuhodný. Kluci ho milují a myslím, doufám, že neutrpěli rozchodem s Honzou žádné větší trauma. Karel nechce dávat všanc své soukromí a já to respektuji a považuji si toho. V životě jsem si vždy vybírala muže se silnou osobností, a taky jsem s nimi hodně bojovala. Ale alespoň není ve vztahu nuda.
Staráte se sama o domácnost?
Na zahradě nepracuju. Když to Karel dělá tak dobře, proč bych mu do toho fušovala. A když jednou za sezonu udělám pár marmelád, připadám si jako Dobromila Rettigová. Uklízím a vařím, ale máme i paní, kterou posílám čas od času ke klukům, kteří bydlí sami. Nejsou moc pořádní a potřebují systém. Jím ráda dobré věci, takže občas navařím i pro rodinu a kamarády, a to mám moc ráda. Sednout si kolem stolu a při jídle si popovídat. Jídlo je přece obřad a lidé se u stolu sbližují.
Co říkáte heslu: „Když si člověk zorganizuje čas, zvládne vrcholově kariéru i rodinu“?
Je odtrženo od života. Rodinu a práci nezvládá bez nějakých ztrát žádná z nás. Těm, které tvrdí, že ano, nevěřím.
Panovala v původní rodině vašeho muže Jana Krause ostrá dělba práce na mužskou a ženskou?
Ne! U Krausů zavedli naprostou rovnoprávnost. Přesněji řečeno bez ohledu na pohlaví v rodině platilo, že se slabší musí podřídit silnějšímu. Kdo se dal a vyměkl, toho ostatní převálcovali. Potíž byla samozřejmě v tom, že silnými osobnostmi byli úplně všichni! A celý ten nezkrotný klan stejně nakonec dohromady držela pevnou rukou droboučká maminka Božena.
Což ale pro vás byla zase výhoda, protože její synové automaticky neočekávali od svých partnerek submisivitu.
Boženka skutečně vzor ženské submisivity není! Tchán byl nesmírně autoritativní. Jenže ona je pro změnu tvrdohlavá. Spárovaly se dvě krásné, silné osobnosti. Ani jeden nechtěl ustupovat a když, tak jen nerad a pro jedno kolo boje. Nedělali si ale naschvály pro naschvály, dokazování moci nad sebou. Oba si prošli hodně těžkými, bolestnými situacemi. Jejich pošťuchování mělo základ v obrovském respektu. Celý život si poměřovali síly a tím se jakoby namlouvali. Pořád mezi nimi přeskakovaly jiskry.
Jak jste na tom s feminismem?
Některé ženy jsou radši samy, než aby měly doma despotu nebo blázna, ale to ještě neznamená, že jsou feministky. Žena závisí na muži svou podstatou, i když je samostatná. Každá opravdová ženská touží po lásce, vztahu, něžnostech a rodině. A k tomu muže potřebuje.
Je ještě něco, co jste v životě nestihla?
Jsem cílevědomá, už jako malá holka jsem se snažila dokázat svému okolí, že když si něco usmyslím, tak toho dosáhnu. Líbily se mi princezny a ve svých představách jsem bydlela na romantické starobylé faře uprostřed velké zahrady, obklopená rodinou. Chtěla jsem malovat a kreslit a jen tak se vznášet životem. Přes veškeré životní peripetie se mi to vlastně splnilo. Rodinu mám opravdu velkou, bydlím uprostřed zahrady a dělám to, co mě baví. Mám ráda pohodu a klid, ale kdybych klidu měla moc, nebyla bych spokojená. Nic se nesmí přehánět. Jsem šťastná venku v přírodě, a když jsem o prázdninách točila pohádku a seděla jako zlá královna na koni, řekla jsem si, že se to opravdu naučím. A pak si chci pořídit novou pec a vypálit nějakou pěknou keramiku. A taky si najít víc času na sebe a malování.
Jaká je vaše životní filozofie?
Všechno v životě probíhá v kruhu, všechno se vlastně vrací. A tak si říkám, proč by náš život měl být tak krátký – a pak už jen černá díra a nic víc. Nevěřím tomu, že energie vyšumí. Dokud má člověk co objevovat, může se znova rodit.
Michaela Lejsková
Soňa Štroblová
Denisa Prošková
Foto: Miroslav Martinovský
Foto: Vratko Barcík
